Jak to vidím já s ADHD

19. března 2011 v 22:01 | Edith Holá a Kuba |  Příběhy

V pátek jsme za ty sněhovodešťové vánice šli na testy školní zralosti. Já tak nerad chodím ven. Ale radši jsem mámu neprovokoval, protože ona to taky nemá ráda. Obzvlášť když nesvítí sluníčko. Taky Matěj ještě spal, tak nebylo proč a koho provokovat. Paní doktorka byla super. Ta druhá ještě lepší, protože mi pustila počítač. Ty jejich dětské hry pro předškolní děti jsem zvládl levou zadní. Máma jim to ale říkala, že hraji hry i klidně na anglických webech. Paní doktorka řekla správně, že chytré děti nemají problém s jazyky. Teda řekla tam chytré s ADHD, ale já si zapamatoval jen to chytré. Máma šla k paní doktorce jako první. Pak jsem šel já. Dostal jsem hned za úkol něco nakreslit. Jako kdyby celý svět stál pořád na výtvarné tvorbě. Tak jsem nakreslil kytičku, sluníčko a všechno barevně, protože to mají ženy rády. No, a pak jsem si šel hrát a paní doktorce jsem řekl, že to už stačí, protože nemám kreslení rád. Šmrdlal jsem se kolem hraček a dělal, že neslyším. Opravdu otázky pro nejmenší nejsou pro mne.


Vrátil jsem se, až když řekla, že se budeme bavit o životě a taky počítat. To je rozumné. Tak jsem si sedl. Její otázky byly hodně dobré. Sledoval jsem, jestli kroužkuje za mou dobrou odpověď tu první jedničku. Když se spletla a zakroužkovala vedle jedničky ještě dvojku, tak jsem ji na to upozornil. "Paní doktorko, já jsem ale měl pravdu a vy jste tam dala kroužek ke dvojce." Vysvětlila mi, že jsem v této otázce byl lepší než jiné děti v mém věku, tak musela zakroužkovat i další číslo. Tak jsem pak dával pozor, kde jsem ještě lepší jednička. Prý v abstraktním myšlení. Taky umím sčítat už přes desítku, tak to zakroužkovala obě čísla a ještě udělala čárku dole s tečkou.
Víte, já jsem jednička. Nejrychlejší závoďák s formulí jedna. Jsem prvorozený a ještě Jakub. Prý počáteční písmenko J v křestním jméně znamená podle nějakého systému taky jedničku. Paní doktorka mě pak ještě v rámci filozofování o životě chtěla doběhnout a zase řešit téma mého kakání. Stejně jako strejda v Logu. Řekl jsem jí, že kakám každé ráno a že jí víc neřeknu. Ještě zkoušela rafinovaně jako že prý, jestli jsem někdy zkoušel kakat ve školce, že je to zábava. Ať to prý zkusím. Trval jsem na tom, že jí nic už nepovím. Začala být jako máma. Ta mě taky někdy konfrontuje s tím, že v něčem musím na sobě pracovat, abych byl lepší. Nechápu, když jsem jednička. Nemluvím špatně. Nikdo se mi za řeč nesměje a nebude smát. Já mu ukážu. Doma nesnáším logošku. Deset minut před zrcadlem. Vždycky někdo vypění. Buď já, nebo máma. Včera nejdřív já, pak Matěj. Dostal na zadek. Pořád mě shazoval ze židle a máma přes naše kvičení neslyšela, jestli říkám s, z nebo c. Takže nakonec zase vypěnila máma a Matěj dostal jednu. Bez kreslení bych se v životě mohl obejít. Ale prý musím rozcvičit rameno, zápěstí i prsty, než půjdu do první třídy. To taky nechápu. Na klávesnici už umím spoustu slov napsat i své jméno. Zadám si sám hry, které chci najít. Tak k čemu psaní rukou? A ještě kreslení:-(



Nejlepší na celém setkání u paní doktorky bylo, že v čekárně byly plné vitríny knih. Všechny jsem chtěl. Bludiště na cvičení mozku. Počítání přes dvacítku. Úkoly pro první třídu ... Máma ale měla v kapse jen stovku a musela si koupit nějakou ošklivou knížku něco jako rady pro rodiče s neklidnými dětmi a dětmi s ADHD. Prý je v prodeji jen u nich. Takže máma naslibovala, že až budeme bez Matěje, tak půjdeme do Portálu nebo sem k těmto doktorkám a něco koupíme. Zapomněla dodat, že za odměnu. Hurá. Cestou domů jsme zjistili, že je v jednom paneláku nový výborný obchod. Kartičkárna. Kartičky sbírá můj kamarád. Ale pán měl i společenské hry a hlavolamy pro děti. Baví mě to. Chtěl bych všechny, co nemám. Dokonce je má za internetové ceny. Mám tam u něj jednu zamluvenou. Jenže máma mi řekla, že stojí tolik jako asi sedm až osm časopisů pro děti, takže přišlo obvyklé, že když bude motivační kalendář s logopedií a kreslením plný a s kakáním alespoň obden, tak na konci měsíce ji půjdeme koupit. Bojím se, že tak dlouho ji pán schovávat nebude. Jí se to řekne. Ale fakt mě ty detaily řečové a grafomotorické nebaví. Je to nějaké připomenutí rality a to je hrůza. Nemám na tyhle nepodstatné věci čas. Kakání taky nemám rád. "Bylo by nejlepší nad hovínkem vyhrát, říkám já." Máma byla nedávno pěkně ošklivá a na tuhle upřímnou větu mi řekla: No to jsi tedy nevyhrál. Naopak jsi, Kubo, prohrál. Skončil jsi na Bulovce a ten pan doktor ti to hovínko musel vyšťourat." To jí nezapomenu. Ale dnes mi zase pomáhala, když mi to nešlo.


Jinak mě se víc líbí, když máma říká, že jsem indigo dítě. To jsou inteligentní děti s dospělou duší v dětském těle. To ADHD se mi moc nelíbí. Co myslíte?

Včera jsem vymyslel definici života: Život je, když víme, jak se jmenujeme a když víme, co máme rádi.

Dnes jsem byl za babičkou a tetou a byl jsem paf, že nemá dědu. Prý se někdy dospělí lidi přestanou mít rádi a tak už spolu nebydlí. To je fakt divné. Ptal jsem se babičky, jestli tedy umřel. Prý ne. Tak jsem se pořád divil, že přestal mít babičku rád. To je opravdová maminka mé maminky. To jsem dnes říkal i panu policajtovi, který s námi jel v kupé. Byl moc fajn. Pomohl mi s jednou básničkou do soutěže. Máma neumí rýmovat, ale tenhle pan policajt byl dobrej. Básnička je o mašince a slonovi a určitě vyhraju. Taky na nádraží byl hodný pan opravář automatů na nápoje. Dal mi zadarmo čokoládu a z kapsy vytáhl oranžové autíčko a dal mi ho. Máma říkala, že je to zvláštní den. Od rána jsme potkávali jen samé hodné a veselé lidi. U babičky jsme se pořád smáli a já se mazlil se svou sestřenkou. Ale furt se pletu a říkám jí teto. Když jsme se vrátili domů a vyprávěli všechny příhody z dneška, tak táta říkal, že s námi cestovali andělé.

Článek maminky "Máme doma intelektuála s ADHD" najdete na jejím blogu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Petra Petra | Web | 19. března 2011 v 22:27 | Reagovat

Pěknej článek, report, nebo jak to nazvat :)

2 Dubious cat Dubious cat | Web | 19. března 2011 v 23:13 | Reagovat

Ten kluk musí být vážně roztomilý a inteligentní.. Přeji mu hodně štěstí, ať všechno zvládne:)

3 punerank punerank | E-mail | Web | 20. března 2011 v 0:03 | Reagovat

Kubíku, zkus se občas přizpůsobit, mamině tím uděláš radost a taky zjistíš, že i pro tebe je to dobré. Máma by po tobě zbytečné a špatné věci nechtěla!
Taky míváme s mým tygrem takové požehnané dny, kdy jsou všichni kolem hodní a všecko se daří:)
těším se na další takový článeček!

4 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 20. března 2011 v 0:29 | Reagovat

Kubíku, my lidi se rodíme s nejrůznějšími nedostatky. Z nějakého ADHD si nic moc nedělej! Já znám lidi, kteří se narodili slepí a ještě k tomu mají třeba epilepsii, ale i tak žijou docela slušně a spokojeně. Jeden náš kamarád co nevidí vůbec nic a má tu ošklivou epilepsii, je moc šikovnej počítačovej programátor. V životě se budeš muset učit hromadu věcí, bez kterých by ses klidně obešel. Já taky neumím kreslit a vůbec mi to nevadí. Jsem totiž stejně jako ty jednička v tom, co považuju za důležitý!

5 Janinka Janinka | Web | 20. března 2011 v 8:38 | Reagovat

Moc hezky napsáno, vyřiď mamince, že jste oba moc šikovní :-D! A s tím kakáním si nic nedělej, to přejde. Náš Míša měl taky problémy a moc se bál. Pokaždé jsem u něj musela na záchodě sedět a objímat ho a tulit se, aby se, alespoň jednou za pár dní, vykakal. Zvládli jsme to a teď už to zvládá sám levou zadní... :D

6 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 21. března 2011 v 11:37 | Reagovat

[5]: S tím kakáním děláme podobné a ještě jiné caviky :-) Rady čtu na netu. Manžel si myslí, že jsem blázen, ale ze své rodiny vím, že mlácením by to sice přešlo velmi brzy, ale ... Budu ráda, až to přejde. Je to náročné na psychiku pořád to nějak ošetřovat, sledovat ... Kuba už má úplné mimikry, když zatlačuje. Poznám to už jen já. Táta už moc ne. Já spíše jen mateřskou intuicí, že to právě dělá.

7 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 23. dubna 2011 v 20:32 | Reagovat

[6]:Nevím, jestli to bylo tím, že jsme od malička kluky posazovali na nočníček a do ruky jim dávali hračku. Někdy to chvilku trvalo, ale bylo to jinak bez problémů. Dokonce jeden z nich si pak na WC říkal říkanky, ale taky všechna nová slova, co slyšel ve školce jako (do prd..) když jsme mu to v pokoji odsoudili a nabádali ho, aby to neříkal, že to není slušné, tak si to říkal aspoň tam. Dělali jsme pak, že nic neslyšíme a ono ho to přestalo bavit.
Jinak vidím, že veškeré lumpárničky, co jsme s nimi zažili byly medové. Obdivuji vás. :-)

8 krajkářka krajkářka | 6. května 2011 v 13:34 | Reagovat

Anděly mám moc ráda, když jsou snámi. Náš Olbram taky nechtěl. Poznala jsem to jen já, Už je velký, přešlo to. Má jiné nezdravé bloky, třeba v jídle. Mám strach, když stále ještě roste, že by mohl mít nedostatek něčeho důležitého. Ale vždycky mně uklidní Kaspar Hausser. Asi čtrnáct let byl ve tmě o chlebu a vodě a stejně potom připraven pro svůj úkol. Kdyby proti němu nestály mocné síly zla, splnil by ho a svět by dnes byl jiný. Jsem si jistá,že,jsme-li duše s posláním, jsme pod ochranou andělů a vše se v dobré obrátí. Proč Kaspar nakonec musel odejít, nevím, stejně jako syn Boží. Není na to odpověď, je to tajemství.V dobré věci však stále musíme doufat, třeba jako, že naše děti nakonec najdou svou optimální fizickou i psychickou polohu.

9 lonergan lonergan | Web | 9. září 2016 v 2:26 | Reagovat

nebankovní půjčka 300000 kč 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama