Květen 2011

Matěj je rozený pařič (Khamoro)

28. května 2011 v 16:21 | Edith Holá, Kuba a Matěj |  Úlety rodičů
Máma se rozhodla, že nakonec půjdeme na koncert všichni. Matěj po obědě usnul, tak stejně by šel spát až v jedenáct, tak to můžeme zkusit. Já jsem moc nechtěl. Odmala mi vadí zvuky. Bál jsem se, že to bude rachot. Nemám rád ani potlesk, ani když zatroubí auto, zvuky sanitky ... Máma nedala pokoj, že je pěkně a že se nám to bude líbit. Chtěl jsem, aby zavolala babi Jiřinu. Jenže máma řekla, že takhle narychlo chůvě volat nechce, krom toho to stojí peníze. Že prý můžeme zkusit zážitek taky jednou večer a celá rodina. Když mi budou vadit zvuky, tak půjdeme co nejdál od pódia. Táta zatím vyzvedl lístky. Taky ještě povídala, že jsem chtěl vždycky vidět, co se učí tancovat, tak mám možnost vidět Romy, jak tančí, hrají a zpívají. "Mami, ty jsi také cikánka?", zeptal jsem se mámy. "Ne, jen se mi to líbí."
Šli jsme pěšky z Karláku až do Dlouhé k Roxy. Bylo krásné počasí. Pořád jsem se ptal mámy, co se to tu děje. Prý je to centrum a to všechno jsou turisté. Nic mimořádného. Žádná akce. Takhle je to tu každý den. Asi už jsem to od minulého léta zapomněl. Ptal jsme se mámy, kde mají turisté svou zem.

Před Roxy bylo hodně lidí. Pouštěli dovnitř až v sedm. Seděli jsme na schůdku co nejblíž dveřím a prohlíželi si letáky. Máma potkala nějaké kamarádky z kurzu cikánského tance. Pak tam prošla tanečnice s našitými penízky všude. Matěj se na ní díval a chtěl za ní. Pak už nás pustili. Všude byli videoprojekce běžících koní. To se nám líbilo. Tma a do toho červená světla běhala po zemi. Tak jsme je s Matějem honili. Táta chvílemi běhal s námi. Dlouho se nic jiného nedělo. Pak přišel nějaký indický bubeník.

To bylo prima. Říkal jsem tátovi, že mi z těch bubnů bolí u srdce. Matěj se řehtal a byl u mámy na rukou. Tancovali. Tak mě táta rovněž nosil. Smál jsem se taky. Bylo to dobrý. Matěj má rád potlesk. Chechtal se od ucha k uchu a tleskal snad nejvíc a nejdéle ze všech lidí. Jenže pak přišli další Indové a ty hráli na trubky a saxofony. Hrozný zvuk. Musel jsem pryč dozadu a táta mi přikryl uši. Trochu jsem si zvykl. Hlavně máma s Matějem nevypadali, že by šli domů. Ptal jsem se Matěje, jestli chce domů a on že "tancovat" a zase táhl mámu za ruku k pódiu. Máma říkala, že je to pařič.

Chtěl jsem hrát na notebooku, ale táta s mámou řekli že ne. Tak jsem si vzal foťák a fotil jsem.
Vydrželi jsme první romskou kapelu z Indie a pak půlku české romské kapely. Zpěvačka měla krásnou červenočernou sukni. Dívali jsme se na ni shora,
protože tam byl méně ostrý zvuk a už mě z toho nebolely uši. Matěj chtěl čajíček ve své flašce a tancovat. Ale bylo na něm vidět, že už chce čajíček a spát, tak jsme radši šli domů, aby zase nespadl do nějakého hysteráku. Stačil ten cestou ze školky.

Když jsme vyšli ven, tak pořád ještě bylo světlo. Všude spousta lidí pohodově naladěných.


Na fotkách: Bachtale Apsa/CZ a Jaipur Maharaja Brass Band/IND


(O hysteráku Matěje cestou ze školky, kterým mi zkazil náladu jít na defilé romských hudebníků na Staromáku v rámci festivalu Khamoro, jsem psala zde "Ze školky s rozzuřeným býkem v patách")

Město v mém městě - Kuba, 5 let

15. května 2011 v 21:54 | Edith Holá a Kuba |  Příběhy
Maminka je hrozně zvědává. Pořád se na něco ptá. Často vyzvídá, jestli vím, kde bydlíme. "Na Ládví", říkám já. Jenže ona se ptá dál. "Nojo, Kubo, ale co kdybychom vyjeli někam daleko a ty by ses ztratil a potřeboval bys panu poklicajtovi říci přesnou adresu. Víš, jak se jmenuje tohle město, kde bydlíme?" "No, přeci Praha, mamííí!!!".
Rychle dodávám: "Ale já nikam jezdit nechci. Nemám to rád. Chci večer spinkat vždycky doma."
"A co máš rád na tomhle městě?"
"Všechno."
"Co to je všechno?"
"Ládví, kamaráda Matýska, dvacet osmičku (poznámka matky - to je číslo nášeho domku), výtahy (pozn. matky výtahy u metra), kostky na chodníkách, trafiky, kde si mohu koupit časopisy, nádraží ...
"Mami, jsem Pražák nebo ne?"
"Ano, ty i Matýsek jste se tady narodili, tak jste Pražáci. My s tátou ne. My jsme sem kdysi dávno přišli."
"A je to dobře, že jsem Pražák?"
"Máš rád Prahu?"
"Ano."
"Tak je to dobře, že jsi Pražák."
Udělám mámě radost, řekl jsem si. "Mami, já mám ale rád ještě město vedle naší ulice?"
"Jaké město vedle nás?"
"Štěpnično."
"Kubo, to tedy nevím. Vedle nás je nějaké Štěpnično?"
Směji se, protože jsem mámu dostal. "Mami, to je moje město. Tam chodím do školky přeci!"

V metru a někdy na ulicích fotím. Prý abych se nenudil a něco držel v ruce. Pro děti s ADHD je to prý dobré. Říká máma.

Tohle všem jsem nafotil za poslední dva měsíce v mém městě. Kuba Holý, 5 let

Fotím v metru sám sebe :-)

Chodníky, cesty, bludiště - to je moje. Hádejte, u kterého nakladatele jsem si koupil dnes na Světu knih knížku? No, přeci u Labyrintu :-)

Od dvou let mám rád nádraží, koleje, parňáky ... S tátou jsme se jezdili dívat se na vlaky každý víkend. Věděli jsme i časy pendolína. Poslední dobou už jen někdy.

V metru mám rád máminy hádanky. Třeba kolik zelených panáčků vidím? Nebo kolik lidí má barevné tkaničky? Mám radši toho panáčka Alzy, ale nevíme, kde jsou ty fotky. Musím ho nafotit znovu.
Tak kolik reklam vidíte na dveřích metra?
V metru fotím nejradši ...

Tlačítka, výtahy to všechno s bráchou milujeme. Máma už ne, protože se u toho pereme, kdo to dřív zmáčkne:-)
Tento výtah jsem zmáčknul dřív já :-), tak radostí tancuji. Naštěstí brácha moc nebrečel. S mámou se mi smáli, že vypadám jako ťululum :-)






(K tématu týdne: "Moje město", maminka napsala Pražákům těm je tu hej a snaží se dopsat další.)